Malenice u Volyně. Místo v podhůří Šumavy, kterým protéká řeka Volyňka — voda, která sem přichází z východního svahu Světlé hory nad Černou Ladou a nese s sebou kus šumavského chladu i energie. Uprostřed obce stojí kostel svatého Jakuba, kousek dál malé nádraží, odkud se jezdí do Volyně i Strakonic. Malenice jsou malé, ale mají svůj rytmus.
Právě tady se letos na velikonoční neděli pátého dubna 2026 konal sedmadvacátý ročník Neckyjády. Velikonoční odpoledne přivedlo k řece několik posádek i mnoho diváků. Už krátce po jedné hodině bylo u vody živo.
Neckyjáda je akce, která stojí hlavně na nápadu. Nejde o rychlost ani o profesionální lodě. Plavidla jsou domácí výroby, často z toho, co dům dal, a posádky se nebojí převleků ani recese. Tradice vznikla kdysi na dřevěných neckách a principem je hlavně pobavit sebe i ostatní. Břeh byl odpoledne doslova obklopený návštěvníky — stáli tu místní i lidé z okolí, děti s rodiči, partičky kamarádů, a nechyběly ani krásné dívky, které si přišly užít jarní atmosféru u vody. Každý si našel své místo: někdo na trávě, někdo na kamenech, někdo na mostě. Volyňka byla nízká, ale kolem ní to žilo víc než dost. Organizátoři mysleli i na zázemí u vody, pro děti byla připravena ukázka hasičského auta SDH Volyně, kolem kterého se držel hlouček skoro celé odpoledne. A atmosféru navíc obohatil typický vodník — v zeleném kabátě, a loutkou, kterou mistrně oživoval.
Plavidla byla jako každý rok domácí výroby. A bylo to vidět na každém detailu .Letos se na vodě objevilo improvizované auto, které se statečně snažilo projet mělčinami. Cirkusové plavidlo a nebo třeba dokonce i jeptišky, které braly studenou vodu s úsměvem, a nechyběla ani parta převlečená za prasata — růžová, hlučná a odhodlaná dostat se do cíle bez ohledu na to, kolikrát budou muset do vody. Letos ale Volyňka ukázala, že jaro ještě není v plné síle. Vody bylo málo, a tak se většina plavidel spíš brodila, než plavila. Posádky musely často seskočit do koryta a pomáhat si vlastníma rukama i nohama. Místy to připomínalo spíš pěší závod s lodí než klasickou Neckyjádu, ale právě to dodalo celé akci typický malenický humor. Diváci reagovali na každý krok, každé uklouznutí, každý pokus dostat se přes mělčiny — smíchem, potleskem i povzbuzováním. Nechyběl ani záchranář, který dohlížel na bezpečnost u vody. Největší překážkou na trati byl letos jez. Kvůli nízkému stavu vody se z něj stala výzva, která prověřila úplně všechno — stabilitu plavidel, odvahu posádek i jejich schopnost improvizovat. Když se posádka odhodlala ke sjezdu, břeh okamžitě ožil. Lidé začali povzbuzovat, volat na posádky jménem, radit, smát se a tleskat. Každý úspěšný průjezd sklidil potlesk, každý zakymácení nebo uklouznutí vyvolalo vlnu reakcí. Byl to moment, kdy se spojila recese, odvaha i komunitní atmosféra — přesně to, co dělá malenickou Neckyjádu tím, čím je.“
„Když poslední plavidla dorazila do cíle a voda z bot pomalu odtékala zpátky do Volyňky, bylo jasné, že i přes nízký stav vody měla letošní Neckyjáda svoje kouzlo. Lidé zůstávali na břehu, povídali si, smáli se a sdíleli zážitky z odpoledne, které spojilo posádky, diváky i celé Malenice. Byla to akce, kde nešlo o výkon, ale o nápad, humor a společný čas u řeky. A právě to je na Neckyjáde nejcennější — že dokáže na pár hodin propojit generace, přátele i úplné cizince. Volyňka si sice letos držela vody poskrovnu, ale atmosféru měla plnou. A Malenice zase jednou ukázaly, že když se u řeky něco děje, stojí to za to.“
